Příběh Atreje
A jak jsme k Atrejíčkovi vlastně přišli? Už od malička ( mých asi 10 ) let jsem se rozhodla s našim již 3. shar-peiem Hanibalem chodit na cvičák. Věřte, že tohle plemeno je sice úžasné a jedinečné, ale pro mě - člověka, který se chce věnovat naplno sportovní kynologii a různým sportům, trošku nevhodné. Jako maličká holka s dvěma culíky a klobásou v ruce jsem se hodiny trápila doma i na cvičáku s naším tvrdohlavým Hanibalem. Ve 13 letech jsem propadla naplno kouzlu výstav a junior handlingu a začala jezdit s Hanibalem. Právě jemu vděčím za mnohé zážitky a zkušenosti. Postupem času jsem si začala půjčovat psi cizí, protože s Hanískem to nebylo vždy jednoduché. Hodně dlouho jsem si přála psa všestranného, akčního, psa do nepohody. Vždy jsem si ráda prohlížela stránky australských ovčáků a vrtala ve mně myšlenka mít jednoho doma. Rodiče - silní zastánci plemene shar-pei, nekynologové - byli přesvědčeni, že jediné plemeno, které u nás doma bude, bude šarpík. A tak jsem měla vyhlídnuté štěndo v Polsku, pak nádherného psa v Praze. Tatínek už pro něj chtěl jet, ale mamka náš návrh zamítla, prý jen přes její mrtvolu :) Jednoho dne o volné hodině ve škole jsem zalezla do studovny a prohlížela si stránky AUO. Pročítala jsem si články z výstav a různých akcí ch.stanic, až jsem narazila na úvodní stránku ch.s. Srdcové eso. Tam na mě koukal kouzelný černý australáček s úžasným výrazem a kouzelnýma očima. Můžu popravdě říct, že jsem se na první pohled zamilovala. Pod fotkou nápis VOLNÝ. Takže jsem pár dnů hrála rodičům doma na nervy, chodila s fotkou sladkého štěňátka v růžovém rámečku a popisovala jak roste. Rodiče postupně začali měknout, a tak jsem si začala psát s paní chovatelkou. Byly to dlouhé e-maily, dlouhé přemlouvání, jelikož si Atrejíčka chtěli nechat jako chovného psa. Přesvědčování se nakonec vydařilo a my jsme si ze dne na den bez příprav, bez vybavení pro štěně jeli pro méno vymodleného Atreje k Praze. Den před tím se konala ve Zlíně krajská výstava a jelikož samojed Viky vyhrál v závěrečkách nádherný pelíšek, měli jsme aspoň jednu věc k dobru :) U Hodových se na nás přiřítila smečka nádherných aussíčků a mezi nimi Atrej a ségra Ája. Byli to opravdoví malí raubířci, neustále po mě skákali, olizovali mě, no prostě akčňáci jak blázen. Chvíli jsem přemýšlela, jestli tohle torpédo chci mít opravdu doma :D Atreje jsme si samozřejmě odvezli sebou domů, šel s námi, jako kdyby nás znal od narození. Obávali jsme se reakce veterána Hanibala, ale na malého házel absolutní ignor a vůbec si ho nevšímal, později si spolu začali hrát. A tak zapadlo naše zlatíčko do naší smečky a je její nedílnou součástí - rozmazlován od rodičů, prarodičů, sousedů i známých. Díky němu se mi splnil sen a stále mi ho plní svou učenlivostí a pokrocích v obranách, stopách, poslušnosti, výstavách, JH, frisbee.. Snad se nám časem podaří složit nějakou vyšší zkoušku a dokázat tak, že AUO nejsou výstavní a pracovní, ale že i výstaváci mohou mít výsledky na poli pracovním a nepatří jen do výstavních kruhů a na gauč !
PRO MĚ JE JEDNODUŠE DOKONALÝ !!!
